Flapperky (Flappers) byly často vzdělané a odvážné ženy z bohatých rodin, od kterých se očekávalo, že budou vzorné manželky i matky a budou zbožné. Jenže ony měly o životě jinou představu.
Flapperky byly ženy revoltující proti starým pořádkům. Během devastující první světové války ztratily víru a veškeré ideály. Připadaly si starší a zkušenější než dřív ženy v jejich věku. Šňupaly kokain, vymetaly večírky v jazzových klubech a bylo jim jedno, co si o nich starší generace myslí.
Mladé ženy nosily krátce střižené vlasy a výrazný make-up po vzoru herečky Louise Brooks. Flapperky s velkou chutí kašlaly na konvence, nosily kalhoty, odhalená ramena, paže a záda. Postupně si zkracovaly sukně až na délku ke kolenům, což byly na tu dobu extrémně krátké sukně.
Stahovaly si prsa a nosily rovné, průsvitné košilkové šaty ušité ze třpytivých a flitrových látek. Oblíbené byly kožešiny všeho druhu. Průsvitné látky vytvářely iluzi, že na sobě pod šaty nic nemají.
Ženské tělo bylo po První světové válce zčásti odhaleno. Proto si ženy začaly holit podpaží a nohy. Přitom ještě koncem 19. století, tedy dvacet let zpět, byl i poodhalený kotník skandál. Magazín The Flapper napsal: "Poprvé od začátku civilizace se svět dozvídá, že dívky mají kolena."
V únoru 1920 varovaly prestižní The Times před "polonahými, nezodpovědnými a nevychovanými džezujícími žabkami, pro které je tanec, nový klobouk nebo muž s autem důležitější než osud národů."
Mladí poslouchali moderní hudbu, ragtime, jazz z New Orleans, blues, boogie-woogie a swing. Na taneční parkety vtrhly s tanci jako black-bottom, shimmy, charleston a foxtrot. Některé tance vyžadovaly na tu dobu skandálně blízký tělesný kontakt.
Všichni pili šampaňské, šňupali kokain, kouřili cigarety a opilí jezdili na výlety autem. Flapperky žily život plný nekonečných party, společenských recepcí a koktejlových sešlostí. Jazz Age, jak dvacátá léta pojmenoval Francis Scott Fitzgelad, se přitom časově překrývá s obdobím Prohibice ve Spojených státech. Jednalo se o zákaz výroby, importu a prodeje alkoholických nápojů v letech 1920 až 1933.
Kokain byl od konce 19. století běžně k dostání v lékarně a ke znecitlivění u zubaře se daval i dětem. Ve dvacátých letech 20. století, během jazzového věku rostla jeho spotřeba v Evropě i USA, kokain byl na večírcích běžná záležitost.
Flappers se nechtěly vázat a zakládat rodiny, chtěly se bavit. Tehdejší konzervativní část společnosti je považovala za důkaz definitivní zkázy světa.
Subkultura bohatých, vzdělaných a odvážných
Jako literární hrdinky byly bohaté, krásné, mladé, neklidné, ztracené a zatracované. rátce po skončení děsivé války, Hledat smysl života knebyl snadný úkol. Komu by se chtělo zakládat rodinu a rodit děti, aby třeba za čas musely jít taky do boje. Po traumatech války se raději věnovaly tanci, zpěvu a rozptýlení všeho druhu. Ekonomická situace byla té době dobrá a mladí chtěli naplno prožívat každý okamžik.
Tuto dobu provázely společenské a politické turbulence logicky navazující na první světovou válku. Na jedné straně prohibice a protestantská morálka a na druhé džezující žabky, uvolněné mravy a nikdy nekončící večírky. Americké jazzová kultura se brzy dostala i do Evropy. I tady konzervativní část společnosti tvrdila, že flapperky jsou necudné, povrchní, bezohledné a hloupé.
Zelda Fitzgerald byla ztělesněním flapperky jazzového věku
Zelda Fitzgerald proslula svou krásou a oduševnělostí. Její manžel Francis Scott Fitzgerald pojmenoval dvacátá léta Jazz Age, jazzový věk a termín zpopularizoval v knize povídek Tales of the Jazz Age. Svou ženu Zeldu považoval za vůbec první americká flapperku.
Zelda a Scott se stali symboly jazzového věku a dodnes jsou tak oslavováni. Okamžitý úspěch Scottova prvního románu This Side of Paradise (1920) jim umožnil kontakt s vyšší společností.
Zelda nejdnomu spisovateli posloužila jako vzor nezávislé moderní hrdinky, dětsky nevinné ženy vamp. Scott Fitzgerald s těmito postavami pracoval v povídkách a románech Krásní a prokletí (1922) nebo Velký Gatsby (1925).
V roce 1922 Zelda sepsala, jaká má být skutěčná flapperka:
- Měla by flirtovat, protože flirtování je zábava.
- Měla by nosit jednodílné plavky, protože má dobrou postavu.
- Zasypává si tvář pudrem a líčidly, protože to nepotřebuje.
- Odmítá se nudit, hlavně proto, že sama není nudná.
Vztah Zeldy a Scotta Fitzgeraldových
Jejich manželství trpělo excesivním pitím, nevěrami a divokými scénami. Ernest Hemingway, kterého Scott Fitzgerald neměl rád, vinil Zeldu z klesající literární produkce jejího manžela. Vtipně jejich životní styl ztvárnil Woody Allen v povídce Vzpomínky na dvacátá léta, kterou skvěle přeložil Michael Žantovský:
"Pamatuji, jak se jedné noci vrátil Scott Fitzgerald se svou ženou Zeldou ze silvestrovského večírku domů. Bylo to v dubnu. Poslední tři měsíce nepili nic kromě šampaňského a týden před návratem sjeli ve slavnostním oblečení s limuzínou ze třicetimetrového útesu do oceánu, jen tak z hecu. ...
Scott měl velké problémy s disciplínou, a třebaže jsme všichni Zeldu zbožňovali, shodovali jsme se, že má nepříznivý vliv na jeho práci, protože jeho produktivita klesla z jednoho románu ročně na občasný kuchařský recept a řádku čárek."
Zeldě bylo později diagnostikováno duševní onemocnění, pravděpodobně schizofrenie. V závěru svého relativně krátkého života proto pobývala na specializovaných klinikách. Zemřela ve věku 47 let při požáru v nemocnici v Asheville v Severní Karolíně.
Přestože Scott Fitzgerald patřil k nejtalentovanějším americkým autorům 20. století, většinu života strávil ve finanční tísni kvůli léčení své ženy a vlastním značným problémům s alkoholem. V roce 1937 pro velké zadlužení, a to nejen u přátel, ale i u nervového sanatoria, přijal práci hollywoodského scenáristy.
Další ikony řvoucích dvacátých let
Dvacátá léta byla érou, kdy ženy získaly dříve netušené možnosti volby, jak budou žít.
Nancy Clara Cunard
Nancy Clara Cunard byla britská spisovatelka, bohatá dědička a politická aktivistka. Velkou část svého života zasvětila boji proti rasismu a fašismu. Pro mnohé významné spisovatele a umělce byla múzou. Obdivoval ji Wyndham Lewis, Aldouse Huxley, Tristan Tzara, Ezra Pound a Louise Aragona, Ernest Hemingway, James Joyce, Man Ray a William Carlos Williams. Někteří byli jejími milenci. Dokumenty MI5 odhalují, že byla zapletena s indickým socialistickým vůdcem Krishna Menonem.
Tallulah Brockman Bankhead
Tallulah Bankhead byla americká divadelní a filmová herečka. Byla součástí prominentních rodin Bankhead a Brockman v Alabamě. Její děda i strýc byli senátoři, otec byl předseda Sněmovny reprezentantů v amarickém Kongresu.
Tallulah Bankhead podporovala liberální hnutí, včetně boje za občanská práva. Vadila jí bílá nadvláda a segregace, často veřejně vystupovala proti vlastní rodině. Podporovala pěstounské děti a pomáhala rodinám s únikem ze španělské občanské války a později druhé světové války.
Bankhead byla primárně divadelní herečka, ale objevila se v několika filmech včetně oceněného výkonu ve filmu Alfreda Hitchcocka Lifeboat (1944). Vystupovala i v rádiu a televizi.
V osobním životě se Bankhead potýkala s alkoholismem a drogovou závislostí. Kouřila prý 120 cigaret denně a často o svých neřestech otevřeně mluvila. Měla mnoho vztahů s muži i ženami.
Louise Brooks
Louise Brooks byla americká filmová herečka a tanečnice. Proslavila se během dvacátých a třicátých let 20. století. Je považována za ikonu jazzového věku a významnou flapperku. Její hladké, v zátylku vystříhané mikádo patřilo během nejlepších let její kariéry k nejkopírovnějším účesům.
Bee Jackson neboli Miss Flying Feet
Bee Jackson byla světová šampionka v charlestonu, které se říkalo Miss Flying Feet.
Význam hnutí flappers a jazzového věku
Osvobození od omezujících šatů, korzetů které překážely při dýchání a obručí pod suknemi podnítilo i osvobození jiného druhu. Krátká sukně a na mikádo střižené vlasy byly symbolem emancipace. Ženský ideál se postupně mění stejně jako morálka.
Flappers se nechtěly vázat a zakládat rodiny, chtěly se bavit. Tehdejší konzervativní část společnosti je považovala za důkaz definitivní zkázy světa. Tehdejší prohibice alkoholu vedla ke vzniku tajného nočního života. Ženy i muži popíjeli doma a v soukromých klubech, placatku nosili pánové v saku a dámy za podvazkem. Stát přicházel o velké daně.
Možnost svobodné volby
Předmanželský sex, antikoncepce, pití alkoholu, kouření a pohrdání tradičními hodnotami. Před válkou by dáma nevkročila do baru a po ní tam již vstupuje nenuceně a s muži se bez ostychu pustí do řeči. Ženy začaly veřejně nadávat a taky vydělávat peníze, získávaly finanční nezávislost na mužích.
Moderní ženy posouvaly hranice genderových rolí a získávaly sexuální a ekonomickou svobodu. Žena se stala nezávislou myslitelkou, která se už neřídila konvencemi svých rodičů. Skromnost, cudnost, morálku a tradiční pojetí mužství a ženskosti ignorovala.
Původ výrazu The Flapper
Termín flapper pochází ze s17. století a znamená ptáček, který poprvé mává křídly. Termín se používal jako metafora mladé ženyV devadesátých letech 18. století to bylo slangové označení mladičké prostitutky a těsně před první světovou válkou se tak říkalo temperamentním dospívajícím dívkám.
Do běžného jazyka toto slovo přešlo kolem roku 1920, kdy měl premiéru film The Flapper s Olive Thomas, a příslušný životní styl popsal ve svém románu Victor Marguerit ta La Garçonne z roku 1922. Jeho hrdinka opustí nevěrného snoubence, zkouší lesbickou lásku, šňupe kokain a končí jako svobodná matka.
Americká herečka Tallulah Bankhead ráda šokovala vyjádřeními jako: "Otec mě varoval před muži a chlastem, ale o ženách a kokainu nic neříkal."
Móda dvacátých let
Na přelomu století byla u žen v módě postava tvaru S, které ženy dosahovaly složitým a omezujícím vycpáváním a stahováním do korzetů. Válečná léta přinesla praktické rovné šaty, které byly volné a jen se páskem stáhly v pase. Po válce už se ženy ke korzetům a velrybím kosticím nechtěly vracet.
Ženy z korzetů pomohla osvobodit už v roce 1918 Coco Chanel. Nabízela a propagovala šaty se sníženým pasem a rovnou siluetou. Vymyslela jednoduché geometrické pouzdrové šaty z žerzeje nebo bavlny.
Nové šaty ženy osvobozovaly v pohybu. V roce 1925 už byl tento styl známý pod názvem garçonne. Coco Chanel také zpopularizovala bižuterii, především dlouhé šňůry umělých perel kolem krku.
Na krátké vlasy se v této dekádě nasazoval jednoduchý klobouček ve tvaru zvonu.
Délka sukní se v první polovině dvacátých let zkracovala a prodlužovala podle toho, co diktovala Paříž a v Americe se v roce 1926 ustálila nad koleny.
Nechat si ostřihat vlasy na mikádo se u ženy považovalo za šokující vyjádření názoru, a přestože ženy během války zjistily, jak jsou krátké vlasy praktické, stále v tom byl spatřován jistý demonstrativní názor.
Scott Fitzgerald to popsal ve své povídce Berenika stříhá vlasy z roku 1920. Berenika chce změnit svůj styl, aby se víc líbila nápadníkům, a dostane otázku, jestli věří v mikádo. "Podle mě je to nemorální," odpovídá vážně. "Ale samozřejmě musíte lidi buď bavit, nebo je nakrmit, anebo je šokovat."
Anketa v roce 1922 odhalila, že nejoblíbenějším zbožím ve věkové kate gorii 18-30 let byly punčochy, spodní prádlo, fonografy a gramofonové nahrávky
Móda si osvojila artdecové etnické vlivy, orientální vzory, japonské potisky, africké umění. Trendy ženy nosily dřevěné náramky s africkými potisky nebo lakovaným povrchem, navrstvené po celé paži. Oblíbené byly také egyptské hieroglyfy, inspirované objevením Tutanchamonovy hrobky v roce 1922.
Nancy Cunard, bohatá anglická dědička, která se přestěhovala do Paříže na levý břeh Seiny, se proslavila šik mikádem, černě orámovanýma očima a náramky ze slonoviny a ebenu, jež při každém pohybu klapaly o sebe.
Přitahovala pozornost svými výstředními hrami, žerty, divokými mejdany, na které si hosté museli přinést plavky, láhev s pitím, případně se převléknout za pobudu nebo zlatokopku.
Partneři flapperek patřili ke ztracené generaci
Pojem ztracená generace poprvé použila americká spisovatelka a literární influencerka Gertrude Steinová v roce 1924: „All of you young people who served in the war. You are a lost generation.“ Ztracení ve společnosti a hlavně v budoucnosti.
Termín označuje spisovatele narozené kolem roku 1900, kteří zažili první světovou válku a bojovali v ní. Jejich pocity z války po návratu domů se promítají v jejich dílech, která vycházejí ve dvacátých letech 20. století. Mnozí se z války vrátili zmrzačeni fyzicky i duševně. Měli problém zařadit se do společnosti a vést běžný života. Jejich představy byly zásadně poničeny. Mnozí v důsledku rychlého dospívání, nemožnosti studovat a prožívat první vztahy jako generace před nimi, ztratili schopnost žít běžný život.
Mezi spisovatele lost generation patří například Scott Fitzgerald, Ernest Hemingway, John Steinbeck, William Faulkner, Thomas Stearns Eliot nebo Eugene O'Neill. Patří sem i spisovatelé, kteří žili v Paříži, kterou považovali za centrum literárního dění kolem roku 1920.
Spisovatelé ztracené generace bojovali s pocity z války, především skepsí a zklamáním, autoři i hlavních hrdinové jejich děl měli psychické problémy a matnou představu o své budoucnosti, cítili se být vyřazeni ze společnosti, nedůvěřovali lidem a nesouhlasili s hodnotami společnosti.
Filmy jazzového věku
Díky prudce rostoucí popularitě filmu ve Spojených státech chodilo pravidelně každý týden na promítání 35 milionů lidí a z filmových hvězd se stávaly idoly. Ženy si nechávaly ostříhat vlasy na krátké mikádo podle Colleen Mooreové z filmu Flaming Youth.
Používali sarkastické hlášky a přehnané výrazy jako ohromný, božský a úplně příšerný, aby je bylo slyšet přes rámus z gramofonu a hlahol hostů na koktejlových večírcích. Zlatá mládež si vytvořila vlastní slovník, aby zdůraznila své mládí a životní styl plný zábavy:
- snubnímu prstenu říkala „želízka“,
- tanci s nesmělým partnerem,,diagnó za na dálku",
- gardedáma byla ,,budíček" a
- všemu báječnému se říkalo supr čupr“ nebo „boží zboží".
Zlaté děvče Nancy Mitfordová neustále bojovala se svými rodiči, jak vzpomínala její mladší sestra Jessica: ,,Den za dnem v uslzeném tichu, když si Nancy nechala ve dvaceti letech ostříhat vlasy... Nancy používala rtěnku, Nancy hrála na módní ukulele, Nancy nosila kalhoty, Nancy kouřila cigarety..."
Konec zlatých časů
Flappers byly nepřehlédnutelnou subkulturou v Evropě a USA ve dvacátých letech 20. století. Zlaté časy náhle ukončil krach na burze v roce 1929, následovaný světovou hospodářskou krizí. Dámy narychlo rušily objednávky oblečení a šperků z Paříže a musely omezit koktejly, večeře a spotřebu kokainu.
Mohlo by vás zajímat
- Fast fashion řetězce jsou v Greenwashingu vynalézavé
- Nejlepší pražské second handy a obchody s vintage, nebo upcyklovanou módou
- Hnutí slow fashion upozorňuje na problémy související s fast fashion
- Hnutí Normcore reaguje na nesmyslné rychlotrendy
- Hipster v módě slepě nesleduje trendy, obléká se podle sebe, zajímá se o ekologii a udržitelnost
Zdroj:
- Caroline Youngová, Módní kmeny; Styl subkultur, nakladatelství Slovart 2017, kapitola Flapper
- Wikipedia, anglický text "Flappers"
- Woody Allen, Vedlejší příznaky, nakladatelství Odeon 1967, s. 52
- Jana Knitlová, hra Českého rozhlasu Fitzgeraldovi – Takový krásný pár