Teorie stavů ega hraje klíčovou roli v transakční analýze, kterou popsal kanadský psychiatr Erich Berne v 60. letech 20. století v USA. Je snadno pochopitelná a v rámci psychoterapie s ní můžeme dosáhnout velmi dobrých výsledků. Když se che, samozřejmě.
Transakční analýza vychází z předpokladu, že součástí naší osobnosti jsou tři základní stavy ega. Každý stav ega (Dítě, Dospělý a Rodič) tvoří soubor pocitů, myšlenek a chování.
V každém okamžiku převažuje jeden stav ega. Když s někým komunikujeme, nevědomě mezi těmito třemi rovinami přepínáme. Můžeme tak vyvolat konflikt nebo mu naopak předejít.
Pocity, myšlenky a chování vlastní třem základním stavům ega
Rodič (R)
V tomto ego stavu převládají vzorce chování, postoje a hodnoty, které jsme převzali od svých rodičů a autorit v dětství.
Rodič může být kritický, se sklonem poučovat, hodnotit, dávat příkazy a zákazy, vyžadovat pravidla a napomínat. Používá příkazy typu To musíš nebo "To nemůžeš_.
Vedle kritckého je i pečující rodič, který podporuje, pomáhá, chrání a nabízí útěchu. Může mít přehnaně ochranitelské sklony.
Dospělý (D)
Dospělý stav ega je racionální a objektivní součástí osobnosti. Informace zpracovává logicky, rozhoduje se na základě faktů a bez emocionálního zkreslení.
Dospělý v nás zkoumá realitu, vyhodnocuje rizika, hledá řešení a dělá informovaná rozhodnutí. Je to stav tady a teď, který nám umožňuje reagovat vě a ne jen automaticky reagovat.
Dítě (Dt)
Dítě je stav ega, ve kterém najdeme naše vnitřní prožitky, emoce. Obsahuje spontánnost, ale také zranitelnost z dětství. Reaguje na prožité situace.
Přizpůsobené dítě reaguje podle očekávání druhých, podřizuje se, nebo naopak trucuje a vzdoruje. Svobodné, přirozené dítě se chová bezprostředně, je zvídavé, kreativní, hravé a autentické.
Dítě může být také bojovné nebo uražené.
Pojem transakce
Nepřekvapí, že v transakční analýze je důležitý pojem transakce. Myslí se jím jednotka komunikace mezi dvěma lidmi.
Komunikace probíhá hladce, pokud jsou transakce komplementární, tedy pokud Dospělý oslovuje Dospělého a dostává odpověď od Dospělého nebo pokud Dítě oslovuje Dítě a dostává odpověď od Dítěte.
Ke konfliktům a nedorozuměním dochází, pokud jdou transakce zkřížené. Když jeden začne mluvit jako Dospělý a druhý mu odpovídá z pozice kritického Rodiče, nemusí to dobře dopadnout.
Využití teorie stavů ega v běžném životě a komunikaci
Když s někým komunikujeme, přepínáme mezi zmíněnými stavy ega. Pro všechny je nejvýhodnější dosažení dospělých nezkřížených transakcí, protože jsou efektivní, předcházejí konfliktům a probíhají na rovině rozumu a vzájemného respektu.
Podrobnější informace, ukázky komunikace a nabídku aktuálních kurzů najdete na webových stránkách České asociace transakční analýzy (ČATA)..
Stav ega nesouvisí s věkem
Podstatné je, že stavy ega nesouvisejí s věkem. Transakční analýza je postavená na ideji přepínání stavů ega, kdy dospělý člověk může v konkrétní situaci reagovat jako Dítě nebo Rodič.
Vnitřní stavy, které nás stahují do Dítěte
Fyzická indispozice
Významný spouštěč jsou tělesné indispozice jako je únava, nevyspání, hlad, bolest, nemoc, kocovina nebo hormonální výkyvy.
Nejhorší hádky se odehrávají večer, ne ráno. Dospělý ego stav je energeticky velmi náročný. Vyžaduje koncentraci, ovládnutí prvního impulzu, zpracování a vyhodnocení informací.
Vyčerpaný mozek na to nemá kapacitu a raději přepne na autopilota a poslouží mu staré dětské vzorce.
Stres a přetížení
Dalším spouštěčem konfliktů je stres a přetížení. Když jsme dlouhodobě pod tlakem, pak i nepatrný podnět může být pověstnou poslední kapkou. Dochází také ke klasickému přenosu: nadává mi šéf, doma se utrhnu na partnera.
Nejistota a strach
Ohrožení základních jistot vyvolává neklid a strach. Ztráta práce, finanční problémy nebo rozvod nás vrací do bezmoci, kterou známe z dětství. Vyvolává stejné pocity, které jsme měli jako malí, když jsme skutečně neměli svůj život ve svých rukou.
Zahanbení a stud
Pocit zahanbení a stud je snad vůbec nejrychlejší cesta do Dítěte. Když se cítíme trapně, přistiženi nebo neschopní, buď se schoulíme (stažené Dítě), nebo zaútočíme (bojovné Dítě). Obojí je automatická obrana proti nesnesitelnému pocitu.
Nedostatek uznání
Nedostatek uznání. Berne mluvil o hladu po hlazení (stroke hunger), potřebě být viděn a oceněn. Když ji dlouho nikdo nesytí, člověk začne pozornost získávat vzdorem, stěžováním, provokacemi. I negativní pozornost je pro Dítě lepší než žádná.
Vnější situace, které spouští křížové transakce
Kritika a zpětná vazba
Kritika je vůbec nejčastější spouštěč interpersonálních konfliktů. Špatně kritiku snáší lidé, které rodiče nebo jiní blízcí lidé v dětství často a nevhodně kritizovali a nadávali jim.
Komunikace s autoritou v nerovném postavení
Šéf, úředník, lékař, policista, učitel, zkoušející. Patří sem kdokoliv, kdo má nad námi nějakou moc. Nerovné postavení strukturálně kopíruje vztah Rodič–Dítě a také se v rámci jednání s autoritou snadno oživí.
Mnoho jinak zcela suverénních dospělých se u lékaře nebo na úřadě promění v nesmělé dítě, které se snaží ve všem vyhovět nebo naopak podrážděné dítě plné vzdoru.
Komunikace s rodiči a původní rodinou
Rodiče a původní rodina. Mnozí z nás to znají: po několika hodinách u rodičů se cítíme, jako by nám bylo dvanáct, trucujeme, ospravedlňujeme se nebo se vztekáme kvůli maličkosti.
Prostředí, hlasy, věty i role jsou přesně ty, ve kterých se dětské vzorce vytvořily.
Komunikace s partnerem
V blízkém vztahu a partnerství zažíváme plno konfliktů. Čím víc intimity, tím větší zranitelnost. V intimním vztahu se snadno aktivuje Dítě. Doma jsme nejméně Dospělí proto, že jsme tam bezprostřednější a otevřenější.
Nespravedlnost a pocit křivdy
Svět není spravedlivé místo. Když se mi stane něco, co není fér, mám pocit, že se mi stala křivda děje bezpráví, může mě bleskově strhnout spravedlivé rozhořčení.
Ignorace a vyloučení
Když mě konkrétní člověk nebo kolektiv lidí ignoruje a přehlíží, cítím vyloučení. Někdo mě nezdraví, nezve, skáče mi do řeči, neodpovídá mi na otázky, otevírá to starou ránu z dětství, kdy se mi zdálo, že nejsem důležitý. To pak může vyvolat buď stažení a uraženost, nebo útok.
Srovnávání
„Kolega to zvládl líp." Rivalita a sourozenecká žárlivost jsou hluboce dětské a snadno se probouzejí.
Bezmoc a ztráta kontroly.
Fronta, zácpa, technika, která nefunguje, telefonní hotline, úřední šiml. Pokud nemám žádnou kontrolu nad situací, vrací mě to do dětského pocitu, že nic nezmůžu. Odtud ty nepřiměřené výbuchy vůči samoobslužné pokladně nebo automatu na jízdenky.
Rozkazy a příkazy
Rozkazy a příkazy v běžné komunikaci nefungují. Zvlášť důležitý je tón. často nejde o obsah požadavku, ale způsob podání. Rozkazující Rodič pak narazí na rebelující Dítě, které je plné vzdoru, i když by jinak rádo udělalo, oč ho druhý chtěl požádat.
Jasný signál, že právě jednám jako Dítě
Když je naše reakce nepřiměřená, mnohem silnější, než by podnět zasloužil, téměř jistě reagujeme jako Dítě na něco, co to připomnělo.
Když dokola opakuje jeden scénář, určitá situace a určitý pocit se vracejí s podezřelou pravidelností, něco za tím je. Když se něco děje vždy, když jednám s autoritami, vždy když mě někdo přeruší, vždy ve stejné fázi vztahu, nejde o náhodu. V rámci terapie stojí za to zjistit, co ta tím je.
Pár tipů závěrem
- Neřešit důležité věci pozdě večer, hladová a vyčerpaná.
- Neposílat rozzlobenou zprávu hned.
- Před schůzkou s autoritou si připomenout: jsem dospělá a jednám s dospělým, ne s rodičem.
- Pokud si u sebe všimnete konkrétního opakujícího se spouštěče, například vás vždy rozhodí kritika nebo přehlížení, stojí za to, se podívat se, co je za tím.
Transakční analýza jako součást terapie
Cílem terapie v transakční analýze je posílit ego stav Dospělého tak, aby člověk dokázal vědomě volit své reakce a automaticky nepřepínal do naučených vzorců.
Erich Berne, Jak si lidé hrají
Lidé spolu hrají psychologické hry a některé mohou být velmi destruktivní, i když přináší nějaký zisk. Hry popsal psychiatr Erich Berne v knize Jak si lidé hrají.
Psychologická hra patří mezi dysfunkční způsoby mezilidského jednání a komunikace. Vždy se v ní dá najít nějaký skrytý motiv.
Lidé hrají hry bez vědomí Dospělého. V rámci jedné psychologické hry se opakují stejné stejné vzorce a způsoby chování, které vedou k nepříjemným pocitům všech zúčastněných. Berne popsal různé psychologické hry ve své knize Jak si lidé hrají.
Ve hrách, které spolu lidé hrají, jde o zkřížené transakce, které vyvolávají opakovaně konflikt, ale účastníkům současně přináší nějaký psychologický zisk.
Ukázky zkřížených transakcí
Zkřížená transakce vzniká tehdy, když odpověď přijde z jiného ego stavu, než na který se druhý obracel. Komunikace pak zaskřípe, protože nepřijde očekávaná reakce. Tady je pět konkrétních příkladů.
Dotaz Dospělého na fakta → odpověď uraženého Dítěte
- Pan Liška (Dospělý → Dospělý): „Nevíš náhodou, kkde mám klíče od auta?"
- Paní Lišková (Dítě → Rodič): „Proč bych to měla vědět? Ty všechno pořád házíš na mě! Já za tvoje věci nezodpovídám."
Pan Liška se ptal věcně na informaci a čekal věcnou odpověď. Paní Lišková v tom slyšela skrytou výčitku a zaujala obranný postoj. Stejně jako to dělá dítě pokárané kritickým rodičem.
Často do vět druhých promítáme vlastní pocit viny. Než tedy na podobný dotaz zareagujeme podrážděně, měli bychom si ověřit, jestli otázka opravdu obsahuje výtku, nebo jen žádá o informaci.
Prosba o pomoc a podporu → odpověď kritického Rodiče
- Kolega Novák (Dítě → Rodič, prosí o podporu): „Nestihnu ten report dodělat do zítra, bude to hroznej průšvih. Nemohl bys mi s tím prosím pomoct?"
- Kolega Jebavý (Rodič → Dítě, kárá): „Já ti to říkám pořád, že si máš práci líp rozvrhnou. Kdybys mě poslouchal, tak se do takovýho průšvihu nikdy nedostaneš."
Pan Novák hledal u kolegy přístup pečujícího Rodiče a dostal kritického Rodiče. Místo útěchy přišla kritika.
Když někdo žádá o pomoc nebo o podporu v těžké chvíli, nemá smysl moralizovat, druhého to jen popudí a naruší to vzájemnou důvěru. Pomoc a poučování o tom, kdo dělá jaké chyby, jsou dvě různé věci. Nikdy ve stejný okamžik nemohou fungovT obě.
Věcná pracovní připomínka → odpověď bojovného Dítěte
- Nadřízený (Dospělý → Dospělý): „V tabulce na třetím řádku je špatný součet, můžeš to opravit?"
- Podřízený (Dítě → Rodič): „Vy si vždycky na všem vždycky najdete nějakou chybu!"
Věcnou zpětnou vazbu přijal podřízený jako útok a vzepřel se jako rebelující dítě. Ponaučení: Ne každá připomínka je osobní útok. Umět oddělit obsah („je tam chyba") od domnělého podtónu („jsi neschopný") je klíčová dovednost — a šetří spoustu zbytečných konfliktů.
Sdílení pocitů → reakce chladného Dospělého
- Paní Lišková (Dítě → Rodič, hledá útěchu): „Mám hrozný den, všechno se na mě dnes valí."
- Pan Liška (Dospělý → Dospělý, věcně): „Tak si napiš seznam úkolů a seřaď je podle priority."
Tady je Dospělý nežádoucí stav. A nehledal řešení, ale pochopení. Racionální rada působí odtažitě, když člověk potřebuje empatii. Takže „správnou odpovědí" je reakce pečujícího Rodiče, ne logického Dospělého. Nejdřív vyjádřit podporu, až pak návrh řešení.
Přátelské škádlení → Reakce uraženého Rodiče
- Pan Liška (Dítě → Dítě, hravě): „No jasně, ty jsi ten náš věčný romantik, co pokaždé zapomíná na čas!"
- Pan Novák (Rodič → Dítě, uraženě): „Nezdá se ti, že bys mě mohl brát trochu vážněji?"
Pan Liška zval přítele pana Nováka do hravé, přátelské roviny. Pan Novák ale zareagoval z pozice dotčeného rodiče a hru odmítl.
Když někdo nabízí lehkost a humor, škrobeně vážná odpověď není ideální. Měli bychom poznat, když druhý zve ke hře a vědomě se rozhodnout, zda pozvání přijmu.
Klíčem k rozuzlení zkřížené transakce je vědomý návrát do Dospělého. Musíme pojmenovat, co se stalo. Myslím, že sis to vzal jako výtku, ale já se jen chtěl zeptat. Tím komunikaci vrátit zpět do komplementární roviny.
Příklady her z Berneho knihy Jak si lidé hrají
Slavnému psychiatrovi Erichu Bernemu vyšla v roce 1964 kniha Jak si lidé hrají (Games People Play). Psychologické hry jsou v ní chápány jako opakující se série transakcí se skrytým podtextem. Hra vždy směřuje k předvídatelnému, obvykle nepříjemnému konci, takzvané výplatě.
Výplatou bývá pocit křivdy, provinilosti nebo vztek. Tyto emoce oba hráči nevědomě sbírají. I když při povrchním vnímání vypadá hra nevinně, její skutečný smysl sahá hluboko pod hladinu.
Hra Ano, ale…
Nejslavnější Berneho hra. Jeden člověk předloží problém a žádá o radu, ale každý návrh odmítne.
- A: „Nevím, co s tím nepořádkem v bytě."
- B: „Zkus si udělat úklidový rozvrh."
- A: „Ano, ale na to nemám čas."
- B: „Tak si najmi někoho naúklid."
- A: „Ano, ale to je drahé."
- B: „Tak aspoň každý den deset minut."
- A: „Ano, ale to nikdy nedodržím."
Navenek to vypadá, že A chce poradit (Dospělý → Dospělý). Ve skutečnosti hráč zve druhého z pozice Dítěte, aby se marně snažil jako Rodič a on jim tak dokázal, že žádná rada nefunguje.
Odměna, kterou A získává: „Vidíte, můj problém je neřešitelný, se mnou si nikdo neporadí."
Ponaučení: Pokud na každou radu dostanete odpověď „ano, ale", přestaňte radit. Ten člověk nehledá řešení, ale posluchače. Zeptejte se raději: „A co bys s tím chtěl udělat ty?" Vrátíte tím zodpovědnost tam, kam patří.
Hra: Jen se ti snažím pomoct
Hraje ji zachránce, který nabízí pomoc, jež ale selhává a on pak prožívá pocit urážky a křivdy.
Rodič neustále radí dospělému dítěti s prací, financemi, vztahy. A když to nepomůže: „A to se ti pořád snažím pomáhat, a ty se mi takhle odvděčíš!"
Navenek to vypadá jako snaha o druhého pečovat (Rodič → Dítě). Ve skutečnosti se jedná o potřebu být nepostradatelný a mít druhého v závislé roli.
Odměna: „Já se snažím a nikdo mě neocení."
Ponaučení: Pomoc, kterou druhý nechtěl a která ho udržuje v bezmoci, není péče, ale snaha o kontrolu. Skutečná pomoc posiluje samostatnost druhého, ne moji nenahraditelnost.
Hra: Kdyby nebylo tebe
Hráč svaluje na druhého vinu za to, že si nesplnil vlastní sny. Partner se stává vítaným alibi. Hráč si ve skutečnosti netroufl riskovat, ale místo aby si přiznal vlastní obavy, obviňuje druhého.
„Kdyby nebylo tebe a dětí, dávno bych rozjela vlastní firmu, vystudovala, cestovala."
Odměna: „Za můj nenaplněný život může někdo jiný."
Ponaučení: Když někoho obviňujeme z toho, že nám brání něco dělat, stojí za to poctivě si položit otázku, zda překážka není spíš na naší straně.
Hra: Ták, a teď jsem tě dostal
Hráč čeká na chybu druhého, aby na něj mohl s uspokojením zaútočit a větší silou, než chyba zaslouží.
Řemeslník udělá drobnou chybu ve vyúčtování. Zákazník, který na to číhal zareaguje: „Tak takhle vy pracujete?! Podvodníci! Za tohle nezaplatím ani korunu a ještě vás nahlásím."
Skrytý podtext: Nejde o tu chybu, ale o dlouho zadržovaný vztek, který teď dostal „legitimní" záminku vybít se.
Odměna: ospravedlněný hněv a pocit morální převahy.
Ponaučení: Když je naše reakce nápadně silnější než podnět, zdrojem obvykle není daná situace, ale nasbíraná zloba odjinud. Vyplatí se o tom popřemýšlet.
Hra: Nakopni mě
Hráč se chová tak, aby si nakonec vysloužil odmítnutí nebo trest. Tím potvrdí své přesvědčení, že to s ním stejně vždycky dopadne špatně.
Zaměstnanec opakovaně chodí pozdě a neplní úkoly, dokud ho šéf nepokárá nebo nepropustí. Pak reaguje nějak takto „No jasně, já to věděl, mě prostě pokaždé vyhodí."
Skrytý podtext: Nevědomé provokace za účelem potrestání, které zapadá do životního přesvědčení o vlastní bezcennosti.
Odměna: „Vidíte, měl jsem pravdu. Nic nedokážu a nikdo mě nechce."
Ponaučení: Pokud se nám určitý nepříjemný scénář opakuje s podezřivou pravidelností, možná k němu sami nevědomě přispíváme. Rozpoznání vlastního podílu je první krok k tomu změnit svůj život.
Dramatický trojúhelník jako společný jmenovatel
Většina her se dá popsat pomocí tzv. Karpmanova dramatického trojúhelníku (rozšíření Berneho teorie od Stephena Karpmana). Hráči v něm obsazují tři role:
- Pronásledovatel: Obviňuje, kritizuje, trestá („Za to můžeš ty!").
- Zachránce: Pomáhá i tam, kde ho nikdo nežádá, a udržuje druhého v závislosti („Nech to na mně.").
- Oběť: Cítí se bezmocná, hledá pronásledovatele nebo zachránce („Já s tím nic nezmůžu.").
Zákeřnost her spočívá v tom, že se role během jedné situace náhle přehazují. Tento zvrat, Berne mu říkal Switch je jádrem hry.
Zachránce, kterého oběť odmítne, se rázem cítí jako oběť a oběť, do které se trefujeme, se mění v pronásledovatele. Přesně tenhle obrat vidíme třeba u hry Jen se ti snažím pomoct.
Klíčové ponaučení ze všech her je stejné: hru zastavíme jedině tak, že do ní nevstoupíme, že odmítneme nabízenou roli a zůstaneme v Dospělém.
Místo abych radil ve hře Ano, ale a zachraňoval někoho, kdo to nechce nebo se nechal vyprovokovat k útoku, můžu vědomě pojmenovat, co se děje, a tak hru ukončit dřív, než začne.
Thomas Harris, Já jsem OK, ty jsi OK
Thomas Harris transakční analýzu srozumitelně shrnul v knize Já jsem OK, ty jsi OK.
Hra Jen se ti snažím pomoct (v originále I'm Only Trying to Help You, často pod zkratkou na ITHY, patří mezi nejčastější hry v pomáhajících profesích i v rodinách.
Její zákeřnost spočívá v tom, že se tváří jako čistá ctnost. Pomáhat je přece dobré a ušlechtilé. Proto se tak těžko odhaluje.
Detailní rozbor hry Jen se ti snažím pomoct
Hru začíná Zachránce,často terapeut, kouč, rodič nebo "hodný" kolega, který někomu nabídne radu či pomoc. Klient, případně blízký člověk, ji přijme, ale konec je špatný. Rada nezabrala nebo ji dotyčný nedokázal uskutečnit.
Zachránce nabídne další pomoc, která opět selže. A pak znova a znova, až nakonec dospěje k trpkému závěru, že se pořád jen snaží pomoct — a takhle to dopadá."
Konkrétní příklad z rodiny
Matka radí dospělé dceři s výběrem práce, s partnerem, s výchovou dětí a se vším, čím může. Dcera občas nějakou radu zkusí, ale ta nefunguje nebo rady ignoruje.
Matka nakonec vypění: „Já pro tebe dělám, co můžu, obětuju ti čas i nervy a ty si stejně vždycky všechno uděláš po svém a pak brečíš."
Co se skrývá pod povrchem hry
Na zjevné sociální úrovni transakce vypadá: Rodič → Dítě, chci ti jen pomoct. Na skryté psychologické úrovni ale probíhá něco jiného. Zachránce ve skutečnosti potřebuje:
- Potvrdit vlastní hodnotu: Jsem dobrý, protože pomáhám. Sebeúcta Zachránce stojí na tom, že je pro druhé nepostradatelný.
- Udržet druhého v závislé, podřízené roli. Kdyby si dotyčný poradil sám, Zachránce by ztratil svůj význam. Proto nevědomě nabízí špatné rady a pomoc, která řeší symptomy a ne příčiny, která druhého neposiluje, ale dělá ho pohodlnějším a bezmocnějším.
- Sklidit oprávněný pocit křivdy. Když pomoc selže, zachránce má „důkaz", že se snažil marně, a může se cítit ukřivděně a morálně nadřazeně.
Role v dramatickém trojúhelníku a onen „switch"
Tady se krásně ukazuje Karpmanův trojúhelník v pohybu. Hra začíná tak, že zachránce se staví do role Zachránce a druhého (často ochotně) obsazuje do role Oběti.
Když pomoc selže a druhý ji odmítne nebo se ozve („nech mě být, poradím si sám"), zachránce se náhle cítí jako Oběť — „já se snažím, a takhle se mi odvděčíš".
A pokud přitvrdí („měl bys mě poslouchat, já to s tebou myslím dobře"), přechází do role Pronásledovatele.
Druhý hráč se přitom také přesouvá: z Oběti, které se dostalo nechtěné pomoci, se stává Pronásledovatel („pořád mi do všeho kecáš!"). Přesně tento obrat rolí je jádrem hry a zdrojem trpkých pocitů na obou stranách.
Proč do toho lidé jdou (skrytý zisk pro obě strany)
Hra by nefungovala, kdyby na ní nevydělávaly obě strany. Zachránce získává pocit užitečnosti, morální převahy a vyhýbá se přitom vlastním problémům (je snazší řešit cizí život než ten svůj).
Ten, komu je „pomáháno", zase získává pozornost a nemusí přebírat plnou zodpovědnost za vlastní rozhodnutí — vždy může svést neúspěch na špatnou radu: „Já to udělala, jak jsi říkala, a stejně to nevyšlo." Oba tak sytí své životní přesvědčení, jen s opačným znaménkem.
Jak z hry vystoupit
Klíč je vždy stejný jako u ostatních her: odmítnout nabízenou roli a zůstat v Dospělém. Konkrétně: Nenabízet nevyžádanou pomoc. Než začnu radit, ověřím si, zda o to druhý vůbec stojí: „Chceš ode mě radu, nebo si to jen potřebuješ říct nahlas?" Tím rozliším, jestli druhý hledá řešení, nebo jen pochopení.
Vracet zodpovědnost tam, kam patří. Místo hotového řešení se ptát: „Co bys s tím chtěl dělat ty? Jaké možnosti vidíš?" Tím druhého posiluji jako Dospělého, místo abych ho udržoval v roli bezmocného Dítěte.
Pojmenovat pocit, ne ho hrát. Když ucítím tu známou křivdu („zase to nedocenil"), je to signál, že jsem ve hře. Můžu ji zastavit tím, že ji přiznám: „Všiml jsem si, že mám tendenci ti pořád radit — asi bys ale radši, kdybych ti prostě věřil, že to zvládneš sám."
Unést, že druhý udělá chybu. Skutečná pomoc někdy znamená nepomáhat a nechat druhého projít vlastní zkušeností — i nezdarem. Snaha uchránit ho od každého klopýtnutí ho totiž připravuje o možnost růst.
Pro terapeuty a poradce má tahle hra ještě zvláštní varování: profese, jejímž smyslem je pomáhat, přímo láká k tomu, aby si člověk přes ni léčil vlastní potřebu být důležitý. Proto se v pomáhajících oborech tolik dbá na sebereflexi a supervizi — právě aby „pomáhání" nezakrylo hru.
Hry Ubožák a Dřevěná noha
Obě hry patří „na druhou stranu" pomáhajícího vztahu — hraje je ten, komu se pomáhá, a obě slouží k tomu, aby se dotyčný vyhnul zodpovědnosti a přitom si udržel roli Oběti v Karpmanově trojúhelníku. Liší se ale mechanismem.
Dřevěná noha (Wooden Leg)
Název pochází z Berneho řečnické otázky: „Co byste čekali od člověka s dřevěnou nohou?" Hráč používá nějaký svůj hendikep, znevýhodnění nebo životní okolnost jako trvalou omluvu, proč se od něj nedá nic čekat a proč nemusí nic měnit.
Jak zní:
- „Co ode mě chcete, vždyť já jsem takový nervák / introvert / dítě z rozvedené rodiny / člověk bez vzdělání…"
- „Já za to nemůžu, mě takhle vychovali."
- „S mojí povahou se nedá nic dělat, já už jsem prostě takový."
Skrytý podtext: Hendikep je skutečný, ale hráč ho zneužívá — nedělá z něj překážku, kterou je třeba zvládnout, ale zeď, za kterou se schová před jakýmkoli nárokem. Rozdíl je zásadní: mít dřevěnou nohu neznamená nemoci žít plnohodnotný život; znamená to muset se s tím naučit chodit. Hráč ale říká: „S dřevěnou nohou se přece chodit nedá, tak to po mně nechtějte."
Výplata: „Se mnou se nedá nic dělat, jsem omluven z veškeré snahy i z veškerého neúspěchu." Hráč získává klid a beztrestnost — nikdo od něj nic nečeká, tedy ani nemůže selhat.
Zákeřnost: Omluva bývá společensky přijímaná, někdy dokonce soucitně chráněná, takže ji okolí nerado zpochybní. Kdo by přece „tlačil" na někoho, kdo měl těžké dětství? Tím se ale hráči jeho zeď jen posiluje.
Ubožák / Já chudák (Poor Me)
Zatímco „Dřevěná noha" se opírá o konkrétní záminku, „Ubožák" je obecnější postoj trvalé bezmoci a sebelítosti. Hráč o sobě dává neustále najevo, jak mu není pomoci, jak má smůlu a jak ho život i lidé odírají.
- „Mně se nikdy nic nepovede."
- „Zase to odnesu já, jako vždycky."
- „Vám se to řekne, ale mě nikdo nechápe, já to mám nejtěžší."
-
Skrytý podtext: Navenek volání o pomoc a soucit, ve skutečnosti pozvánka, aby okolí přebíralo zodpovědnost a potvrzovalo hráči jeho obraz bezmocné oběti. Každá nabídnutá pomoc, která (pochopitelně) nakonec „nezabere", jen dokládá, že hráčova situace je skutečně beznadějná.
Výplata: „Vidíte, já jsem opravdu ten největší chudák, mně se nedá pomoct." Paradoxně je pro hráče prohra „vítanější" než výhra — úspěch by mu totiž vzal jeho identitu i pozornost, kterou z role oběti čerpá.
Vztah k „Jen se ti snažím pomoct": Tyhle dvě hry do sebe zapadají jako klíč a zámek. „Ubožák" hledá „Zachránce" — a „Zachránce" hledá „Ubožáka". Vytvoří spolu dokonalou, sebeobnovující dvojici, kde jeden marně pomáhá a druhý marně přijímá pomoc, a oba si na konci odnášejí svou trpkou výplatu.
Co mají obě hry společné
V obou případech hráč nevědomě volí bezmoc před zodpovědností, protože bezmoc je pohodlnější a bezpečnější. Dokud jsem oběť okolností (své povahy, svého osudu, druhých lidí), nemusím podstoupit riziko změny — a každý neúspěch mám předem omluvený.
Cenou za tento klid je ovšem uvíznutí: člověk se nikam neposune a svůj život prožívá jako něco, co se mu „děje", místo aby ho utvářel. Jak z pozice okolí nepřihrávat do hry
Pokud rozpoznáte, že s vámi někdo hraje „Dřevěnou nohu" nebo „Ubožáka", klíč je opět stejný — nevstoupit do nabízené role Zachránce a oslovovat v druhém jeho Dospělého.
Uznat pocit, ale nepřevzít bezmoc. „Chápu, že to máš těžké. Co s tím podle tebe můžeš udělat?" Empatie ano, přebírání zodpovědnosti ne.
Jemně oddělit hendikep od výmluvy. „To, že jsi introvert, je fakt. Ale co konkrétně ti v téhle situaci brání udělat první krok?" Nezpochybňuji realitu, jen odmítám, aby z ní byla nepřekonatelná zeď.
Nekrmit roli oběti pozornstí za bezmoc. Když věnuji největší pozornost stěžování a nejmenší jakémukoli náznaku aktivity, nevědomě odměňuji přesně to špatné. Vyplatí se obrátit to — reagovat vřele na každý krok k samostatnosti.
Zkušební otázky, které pomáhají hru odhalit ve vlastním chování
- Když si stěžuji na nějaký problém, hledám vážně řešení, nebo spíš publikum a útěchu?
- Používám některou svou vlastnost či okolnost pravidelně jako důvod, proč něco nejde — a je to opravdu důvod, nebo je to omluva?
- Když mi někdo nabídne konkrétní pomoc, cítím spíš úlevu, nebo nenápadné zklamání, že mi „berou" mou křivdu?
Odpovědi mohou být nepříjemné, ale právě ony jsou první krok ven. Vystoupení z těchto her totiž nezáleží na okolí, začíná rozhodnutím přijmout zpět zodpovědnost za vlastní život, i s rizikem, že někdy selžu.