Výstava O lásce představuje uměleckou tvorbu záhadného Siegfrieda Herze. K jeho tvorbě dosud, až na několik nejbližších, neměl nikdo přístup. Je mu 34 let a v ústraní svého malého bytu maluje, komponuje, tvoří koláže a krátká videa. Mladého rozervaného umělce objevil Otto M. Urban, kurátor výstavy, která právě probíhá v Centru současného umění DOX+.
Urban věří, že Siegfried Herz je mimořádný objev a nepochybně má pravdu. Mladý umělec téměř nikdy nevychází ze své garsonky. Kvůli zdravotním potížím tráví většinu času v posteli, kterou na jednom ze svých děl namaloval a pojmenoval jako "Hrob". Umělec jeho formátu se na české scéně neobjevil už desítky let.
Muž, který si říká Siegfried Herz, žije víc než deset let v dobrovolné izolaci. Současného života a světa se straní jako čert kříže. Je to velmi nadaný a hypersenzitivní člověk, kterého sužují úzkosti a deprese. Neopouští svůj pokoj, protože svět venku je pro něj příliš vulgární, hektický, hlučný a stresující. Každodenní shon sleduje z jiné perspektivy než ostatní, jeho čas plyne jinak, má odlišný rytmus a řád. Siegfried Herz ve své samotě tvoří prvotřídní umění.
Jeho tvorbu podněcuje to, co právě prožívá, jeho prožitky jsou hluboké a drásavé, jeho vnitřní svět je rozsáhlý a temný. Inspiraci nachází v antické filosofii a umění. Pracuje s výtvarným uměním, hudbou, filmy, literaturou a filosofií. Často ztvárňuje herečku Brigitte Helm, feministku Simone de Beauvoir, skladatele Richarda Wagnera, malíře Edvarda Muncha, modelku, malířku a zpěvačku Amandu Lear. Sleduje filmy od režizérů Davida Lynche a Jean-Luc Godarda a k osobnostem, které jsou pro něj inspirací, se hrdě hlásí.
Simone de Beauvoir a ženská otázka je mu blízká. Kurátorovi Otto M. Urbanovi řekl, že když se s nějakou ženou setká, často začne vyprávět velmi osobní věci o zneužívání různého typu.
Nejvyšší bolest stejně jako nejvyšší rozkoš je pak v stále hlasitějším světě bezhlesná. Znovunabytí jejich hlasitosti je jednou z tendencí mé tvorby. Skutečná dramata druhých totiž není možné vymýšlet. S. H.
Siegfried Herz se vrací ke starším tématům, ale nahlíží je a výtvarně zpracovává novým způsobem. Používá různé výtvarné techniky, experimentuje s barvami, maluje kávou, části děl strhává, něco do nich otiskuje nebo vlepuje. Samota a izolace vedou k větší vnímavosti a senzitivitě.
Jeho obrazy jsou deníkovými záznamy o občasných setkáních s lidmi, četbě nebo poslechu hudby, kterou také sám skládá. V jeho výtvarném díle najdeme bolesti a lásku, sny a touhy. Autor otevřeně obnažuje své nitro i tělo, je nelítostně upřímný, nezakrývá, ale naopak odkrývá i to, co běžně zůstává skryto.
Siegfried Herz žije v izolaci a zůstává v anonymitě, málokdy vychází ven z bytu. Zdravotní stav mu ani nedovoluje žít jinak. Jakýkoliv rozruch má pro něj škodlivé účinky. Když jde ven, po chvíli se mu obraz před očima přemění v zrnění a všechny zvuky se slijí.
Inspirací mu přinášejí umělecké filmy od režisérů Andreje Tarkovského, Ingmara Bergmana nebo Davida Lynche. Rád poslouchá klasickou hudbu, opery Richarda Wagnera poslouchal už v sedmi letech. Dokonce si dokáže si v hlavě přehrát celou operu podle partitury. Podle kurátora výstavy kurátor se Herz v duchovní rovině identifikuje s wagnerovskými hrdiny, vnímá jejich úděl, velikost, propasti. Siegfried Herz sám hudbu komponuje. Na výstavě představil vlastní několikaminutovou skladbu pro violoncello.