Dandy je muž, který přikládá zvláštní důležitost zevnějšku a vedle dokonalé sebeprezentace nic moc dalšího nedokázal. Jinak by nebyl dandy, ale třeba spisovatel. Dandy se vyžívá v osobní úpravě, používá vytříbený jazyk.
Většinou to byli příslušníci šlechty, kterým nechyběli peníze a dobrá výchova, mohli si dovolit pěstovat záliby a koníčky vyžadující dostatek času.
Dandy také mohl být self-made man, tedy někdo, kdo se sám vypracoval, a který napodoboval aristokratický styl života bez ohledu na svůj středostavovský původ.
Plno Dandyů běhalo na konci 18. a v 19. století po Anglii a Francii. Podle Wikipedie vzešel moderní dandysmus ze stratifikovaných společností Evropy během revolučních období 90. let 18. století, obzvláště v Londýně a Paříži.
Ve společnosti se dandy často stylizoval jako cynik, který se zajímá o módu a styl, vede zahálčivý život, honí se za láskou nebo propadá svým sexuálním vášním.
V metafyzické rovině jde o přístup k prožívání každodenního života, zatímco jeho následovníci „nemají jiné postavení než pěstovat myšlenku krásy ve svých vlastních osobách, uspokojovat své vášně, cítit a myslet
Ddandysmus je jistou formou nostalgického romantismu. Je to nostalgická představa gentlemana z aristokratických kruhů urozenost a
Hmotné věci jsou pro dandyho symbolem nadřazenosti aristokracie. Její reakce na svobodu rovnost a bratrství.
Ko dandy vlastně je
Básník Charles Baudelaire viděl dandyho jako člověka, který se schválně vymyká obyčejným měšťákům své doby. Krása a elegance pro něj byly skoro jako náboženství.
Ale pozor nejde jen o drahé oblečení a doplňky. Pěkné oblečení je pro dandyho jen vnějším znakem toho, že se cítí být něčím výjimečným, povýšeným nad dav. Žije tak, aby na něm všechno působilo dokonale.
Oblečení jako protest
V Anglii v 18. století se dalo protestovat i oblečením. Dandyové svým vybraným stylem dávali najevo, že se jim nelíbí představa, aby si byli všichni lidé rovni. Toužili po starých časech, kdy platila šlechta a "pravý gentleman".
Zajímavé je, že dandy potřeboval publikum — bez lidí, kteří ho obdivují (nebo o něm aspoň drbou), by neměl smysl. Slavní dandyové jako spisovatel Oscar Wilde nebo básník lord Byron byli zároveň umělci i "celebrity", o kterých se pořád mluvilo a které rády pomlouvala i vyšší společnost.
Odkud se vzal termín dandy
Poprvé se objevilo koncem 18. století ve skotské písni. Nejspíš vzniklo zkrácením staršího výrazu, kterým se posměšně říkalo domýšlivému chlapíkovi.
Třeba v písničce Yankee Doodle si Britové utahovali z venkovských Američanů: takový vidlák si strčí za klobouk pírko a myslí si, jak není světový a módní.
Postupem času začali Britové rozlišovat mezi pojmy:
- Dandy: elegantní, ale spíš decentní
- Fop, nápadný, přehnaně nastrojený
Beau Brummell — král dandyů
Nejslavnější dandy vůbec. Nebyl to šlechtic, ale svým stylem okouzlil i budoucího anglického krále. Byl vždycky vykoupaný, oholený, navoněný a bezvadně oblečený do jednoduchého tmavě modrého kabátu. Nic křiklavého — spíš dokonalý střih, čistota a mistrně uvázaná kravata. Byl slavný v podstatě jen díky svému šarmu a stylu, "slavný tím, že byl slavný".
Právě on prosadil, že muži přestali nosit napudrované paruky a začali nosit dlouhé kalhoty místo pumpek — z toho se vyvinuly dnešní kalhoty.
Konec měl ale smutný. Zdědil velké jmění, ale všechno prohýřil na luxusu, hazardu a v nevěstincích. Zbankrotoval, utekl před věřiteli do Francie a nakonec v chudobě zemřel v blázinci. Přesto jeho styl ovlivnil módu po celé Evropě a spousta mužů se ho snažila napodobit.
Francouzští dandyové
Ve Francii to bylo trochu naopak. Po Francouzské revoluci, kdy se prosazovala rovnost, byli dandyové se svým nóbl stylem chápáni jako rebelové — muži, kteří si sami vytvořili svou osobnost a nenechali se svazovat starými pravidly.
Svým vybraným oblečením a bezstarostným životem dávali najevo, že se povyšují nad obyčejné měšťáky. Francouzi taky pozorovali tzv. flanery, elegantní muže, kteří se jen tak procházeli po pařížských bulvárech a předváděli se.
Albert Camus o dandym
Filozof Albert Camus považoval dandyho za věčného rebela. Existuje jen dproto, aby se stavěl proti společnosti, musí pořád překvapovat a být jiný než ostatní.
Potřebuje, aby ho druzí obdivovali, jejich hodnotami přitom pohrdá. Jak o dandym řekl Baudelaire: Žít a zemřít před zrcadlem.
Dandy a výdělečná činnost
Dandy touží po luxusním zboží, čímž pohání kapitalistickou produkci a nakupování. Protože jde u něj také o projev vzpoury, buduje si vlastní, jedinečný styl a brání se tomu, aby byli všichni stejní a nosili stejné věci jako oni z pásové výroby.
Někteří filosofové ho vnímají jako anarchistu, který si na anarchii nehraje, věci si dělá si po svém a společenská pravidla si ohýbá, jak se mu to zrovna hodí.
Oscar Wild a lord Byron
Postavy jako dramatik Oscar Wilde a básník lord Byron zosobňovaly dvojí společenskou roli dandyho: dandyho jako spisovatele a dandyho jako persony; každá role byla zdrojem klepů a skandálů, jež každého z těchto mužů uzavíraly do sféry, kde bavili vysokou společnost.
Etymologie
Nejstarší doklad slova dandy sahá do konce 18. století, do skotské písně. Od konce 18. století se traduje, že slovo dandy je zkráceným tvarem výrazu jack-a-dandy ze 17. století; tímto termínem se označoval domýšlivý muž.
V Britské Severní Americe, před americkou revolucí (1765–1791), zesměšňovala britská verze písně „Yankee Doodle" venkovské způsoby a domnělou chudobu koloniálních Američanů. V první sloce zní: „Yankee Doodle šel do města, / na malém poníku; / vstrčil si pero do klobouku / a nazval to Macaroni …" a v refrénu: „Yankee Doodle, jen tak dál, / Yankee Doodle Dandy, / dej pozor na hudbu i na krok / a s děvčaty buď šikovný …". Text, obzvláště zmínka o tom, že si „vstrčil pero do klobouku" a „nazval to Macaroni", naznačoval, že nošení módního odění (pěkný kůň a zlatem premovaný oděv) bylo tím, co dandyho odlišovalo od koloniální společnosti.
V jiných kulturních kontextech užila anglo-skotská pohraniční balada datovaná okolo roku 1780 slovo dandy v jeho skotském významu, nikoli v hanlivém britském smyslu rozšířeném v koloniální Severní Americe.
Od 18. století rozlišuje soudobé britské užití mezi dandym a fintilem (fop), přičemž první je charakterizován zdrženlivějším a vytříbenějším šatníkem ve srovnání s okázalým a nápadným oděním druhého.
Britský dandy
Beau Bummell
Beau Brummell (George Bryan Brummell, 1778–1840) byl vzorem britského dandyho již od svých studentských let na Oriel College v Oxfordu a později coby společník prince regenta (Jiřího IV.) — a to vše navzdory tomu, že nebyl aristokratem.
Byl vždy vykoupaný, oholený, napudrovaný, navoněný, upravený a bezvadně oděný do tmavě modrého kabátu prostého střihu.
Krejčovsky vzato bylo Brummellovo odění dokonale padnoucí, čisté a odhalovalo mnoho lněného prádla; propracovaně uvázaný nákrčník (kravata) dovršoval estetiku Brummellova souboru šatů. Během poloviny 90. let 18. století se pohledný Beau Brummell stal osobitým světákem londýnské regentské vysoké společnosti, proslulým tím, že byl slavný, a oslavovaným „na základě zhola ničeho", ale díky osobnímu šarmu a společenským kontaktům.
Během celostátní politiky regentské éry (1795–1837), v době, kdy premiér William Pitt mladší zavedl zákon o dani z pudru na vlasy z roku 1795 (Duty on Hair Powder Act 1795), aby financoval britské válečné úsilí proti Francii a odradil od používání potravin jako pudru na vlasy, měl už dandy Brummell nošení napudrované paruky za sebou a nosil vlasy střižené à la Brutus, po římském způsobu. Brummell navíc vedl krejčovský přechod od pumpek (breeches) k šitým pantalonům, z nichž se nakonec vyvinuly moderní kalhoty.
Po dosažení plnoletosti v roce 1799 obdržel Brummell otcovské dědictví ve výši třiceti tisíc liber šterlinků, které promrhal na životě v přepychu, hazardu, u honosných krejčích a při návštěvách nevěstinců.
Poté, co v roce 1816 nakonec vyhlásil bankrot, uprchl Brummell z Anglie do Francie, kde žil v bídě pronásledován věřiteli. V roce 1840, ve věku jednašedesáti let, zemřel Beau Brummell v blázinci v Caen, čímž jeho kdysi okouzlující odkaz došel tragického konce.
Přesto, navzdory jeho potupnému konci, Brummellův vliv na evropskou módu přetrval a muži napříč kontinentem se snažili napodobit jeho dandysmus. Mezi nimi byla i básnická persona lorda Byrona (George Gordon Byron, 1788–1824), jenž na svém portrétu v albánském národním kroji z roku 1813 nosil básnickou košili s krajkovým límcem, krajkovým náprsníkem a krajkovými manžetami;
hrabě d'Orsay (Alfred Guillaume Gabriel Grimod d'Orsay, 1801–1852), sám význačná postava v kruzích vyšší třídy a známý lorda Byrona, rovněž ztělesňoval ducha dandysmu v elitní britské společnosti.
V polovině 19. století, uprostřed omezené palety tlumených barev v pánském oblékání, věnoval anglický dandy pečlivou pozornost jemným detailům krejčovské vytříbenosti (návrhu, střihu a stylu), včetně kvalitní jemné vlněné látky, sklonu chlopně kapsy či klopy kabátu, přesně té správné barvy rukavic, náležité míry lesku na holínkách a botách a tak dále.
Šlo o obraz dobře oblečeného muže, který, ač si dával nekonečnou práci se svým vzhledem, předstíral vůči němu lhostejnost. Tento vytříbený dandysmus byl i nadále považován za podstatnou složku anglické mužnosti."
Francouzský dandysmus
Francouzský dandy: symbolistický básník Robert de Montesquiou (Giovanni Boldini).
V monarchistické Francii byl dandysmus ideologicky svázán s rovnostářskou politikou Francouzské revoluce (1789–1799); dandysmus jeunesse dorée (zlaté mládeže) byl tedy jejich politickým prohlášením aristokratického stylu ve snaze odlišit se a vymezit vůči dělnickým sans-culottes — vůči chudým mužům, kteří nevlastnili žádné stylové hedvábné pumpky.
Na konci 18. století se britští i francouzští muži řídili Brummellovými diktáty o módě a etiketě, obzvláště francouzští bohémové, kteří pečlivě napodobovali Brummellovy zvyky v oblékání, chování a stylu. V oné době politického pokroku byli francouzští dandyové oslavováni jako společenští revolucionáři.
Muži, kteří vytvořili sami sebe, jejich způsob bytí se rozešel s málo pružnou tradicí, jež omezovala společenský pokrok širší francouzské společnosti.
Francouzští dandyové svým propracovaným oblečením a dekadentním životním stylem dávali najevo morální nadřazenost nad k muži, kteří patřili k buržoazii a byli konformní. Vyjadřovali politický despekt vůči buržoazii.
Společenská funkce dandyho
rancouzský básník Baudelaire podobně jako britský spisovatel Carlyle v Sartor Resartus, že dandyové nemají „jinou profesi než eleganci … žádné jiné společenské postavení než to, že pěstují myšlenku krásy ve svých vlastních osobách. … Dandy musí toužit být vznešený bez ustání; musí žít a spát před zrcadlem." Rovněž francouzští intelektuálové zkoumali sociologii dandyů (flâneurů), kteří se procházeli po pařížských bulvárech; v eseji „On Dandyism and George Brummell" („O dandysmu a Georgi Brummellovi", 1845) rozebral Jules Amédée Barbey d'Aurevilly osobní a společenskou kariéru Beau Brummella jako světáka, který rozhodoval o tom, co je v uhlazené společnosti módní a co nemódní.
Na konci 19. století byla dandyovská bohémství charakteristická pro umělce symbolistického hnutí ve francouzské poezii a literatuře, kde „pravda umění" zahrnovala i umělce jako součást uměleckého díla.
Sociologické pjetí dandyho
Král dandyů: Joachim Murat, francouzský neapolský král.
Ohledně existence a politických a kulturních funkcí dandyho ve společnosti řekl v eseji Albert Camus v díle L'Homme révolté (Člověk revoltující)z roku 1951 napsal:
Dandy tvoří sebe sama estetickými prostředky. Je to však estetika negace. Žít a zemřít před zrcadlem: to bylo podle Baudelaira heslo dandyho. Je to vskutku soudržné heslo. Dandy je ze své podstaty vždy v opozici vůči společnosti. Může existovat pouze skrze vzdor … Dandy je proto neustále nucen udivovat. Jedinečnost je jeho posláním, výstřednost jeho cestou k dokonalosti. Věčně nedokončený, vždy na okraji věcí, nutí druhé, aby ho vytvořili, a přitom popírá jejich hodnoty. Pohrává si se životem, protože není schopen život žít.
Jean Baudrillard v knize Simulakra a simulace z roku 1981 napsal:
Dandysmus je „estetickou formou nihilismu", který je soustředěn na Já jako střed světa.
Elizabeth Amannová v knize Dandyism in the Age of Revolution: The Art of the Cut z roku 2015 uvedla:
Dandysmus byl vždy mezikulturním fenoménem.Mužské sebeutváření nese sociálně-politické důsledky přesahující svou povrchnost a okázalý vnějšek.
Prostřednictvím analýzy oblékání, estetiky a společenských norem Amannová zkoumá, jak dandysmus vzešel jako prostředek utvrzování identity, moci a autonomie uprostřed revolučních změn. Mužské sebeutváření bylo zvláště využíváno jako výraz odporu popírající sebe sama, a to vlivem Francouzské revoluce na britské debaty o mužnosti.
Když britský premiér William Pitt navrhl v roce 1795 Duty on Hair Powder Act neboli zákon o dani z pudru na vlasy, jehož cílem bylo uvalit daň na bohaté uživatele pudru na vlasy a získat tak peníze na válku. Nakonec kritici zákona vyjadřovali obavy z propojení mezi nošením pudru na vlasy a sklonem vyvolat válkou hladomor. Ti, co pudr nosili riskovali navíc, že jim dá někdo přes hubu za to, že platí válku.
V srpnu 1795 si novináři a nové zprávy stěžovali, že „noviny svedly chudé z cesty a povzbudily je, aby napudrované hlavy považovali za své nepřátele", což bylo vyhodnoceno jako podněcování k nepokojům.
Novou legislativou se napudrovaný vzhled stal v anglické společnosti mnohem exkluzivnějším ukazatelem třídy, který polarizoval ty, kdo tyto produkty používali, a ty, kdo je používat nechtěli nebo na to neměli.
Ti, kdo se obávali, že by třídní hranice byly příliš viditelné, považovali tyto rozdíly za hluboké a významné, a chtěli je proto chránit tím, že je učiní méně nápadnými — tím, že umožní takové sebeutváření, jež vytvoří iluzi mobility ve vysoce stratifikované společnosti.
Nosit vlasy bez pubru byla kdysi revolta
V rané diskusi o dani položil list London Packet otázku: „Je herec, který ve svém soukromém charakteru vystupuje jednotně v laciné paruce nebo nosí vlasy bez pudru, povinen platit daň uloženou novým zákonem za kteroukoli z rolí, jež musí na jevišti hrát napudrovaný?" Tato zdánlivě banální otázka odhaluje hluboký aspekt legislativy:
Placením daní si občané v podstatě kupovali právo vytvořit si personu, podobně jako herec, jenž na sebe bere jevištní roli. Přehnané sebeutváření se stalo převládající normou.
Protestovat proti dani a proti válce s Francií znamenalo přijmout novou estetiku neviditelnosti, kdy jednotlivci upřednostňovali nenápadné oblečení a jednoduchost.
Dandy a kapitalismus
Dandysmus je důmyslně provázán s moderním kapitalismem a ztělesňuje jak jeho produkt, tak jeho kritiku. Podle Elisy Glickové lze pozornost dandyho k jeho vzhledu a jeho oddanost „konzumaci a vystavování luxusního zboží" číst jako výraz kapitalistické komodifikace.
Zajímavé však je, že tuto pečlivou pozornost věnovanou osobnímu vzhledu lze rovněž chápat jako utvrzení individuality, a tedy jako revoltu proti kapitalistickému důrazu na masovou výrobu a utilitarismus.
Zdůrazňuje-li tuto poněkud paradoxní povahu, popisuje filozof Thorsten Botz-Bornstein dandyho jako „anarchistu, který si nenárokuje anarchii".
Argumentuje, že toto současné podřizování se kapitalistickým společenským tlakům i jejich ignorování vypovídá o tom, co nazývá „hravým postojem k životním konvencím". Dandy si pohrává nejen s tradičními pojetími genderu, ale i se socioekonomickými normami společnosti, kterou obývá; podle něj význam, jaký dandysmus přisuzuje jedinečně osobnímu stylu, přímo protiřečí kapitalistické výzvě ke konformitě.
Thomas Spence Smith zdůrazňuje funkci stylu při udržování společenských hranic a individuálního statusu, obzvláště v době, kdy se v moderně tradiční společenské struktury rozkrystalizovaly.
Poznamenává, že „styl se stává klíčovým prvkem při udržování společenských hranic a individuálního statusu"
Tento proces „vytváří trh pro nové společenské modely, přičemž dandy je ukázkovým příkladem toho, jak se jednotlivci orientují v tlacích kapitalistické společnosti a jak jim vzdorují." Zde vyvstává další paradoxní vztah mezi dandysmem a kapitalismem: důraz dandysmu na individualitu a na utváření osobitého smyslu pro styl lze číst jako jistý druh marketingu či komodifikace vlastního já.
Ženská verze — quaintrelle
Ženský protějšek dandyho se jmenuje quaintrelle — žena, která si zakládá na osobním půvabu, stylu a na tom, aby si užívala příjemných věcí v životě. Na začátku 19. století existovaly i "dandizetky" — ženy posedlé oblékáním, jejichž výstřednosti se prý plně vyrovnaly těm mužským. Časem ale slovo "dandy" začalo označovat výhradně muže.
Spojení pěstěné zevnějšku, důrazu na oblékání a politického protestu bylo obzvláště typickým rysem Anglie 18. století kde byl dandysmus formou protestu proti společenské rovnosti a rovnostářským principům.
Dandy představoval nostalgickou touhu po feudálních hodnotách a ideálech dokonalého gentlemana i po autonomním aristokratovi — odkazoval na muže samostatně vytvořené osoby i persony. Společenská existence dandyho paradoxně vyžadovala pohled diváků, publikum a čtenáře, kteří konzumovali jejich „úspěšně marketingově prodané životy" ve veřejné sféře. Protějškem dandyho je quaintrelle — žena, jejíž život je zasvěcen vášnivému vyjádření osobního půvabu a stylu, oddávání se poklidným kratochvílím a vytrvalému pěstování životních radostí.
Ve 12. století se objevily výrazy cointerrels (muž) a cointrelles (žena), založené na slově coint, jež se užívalo pro věci zručně zhotovené a později označovalo osobu krásného oděvu a vytříbené řeči.
V 18. století se z coint stalo quaint,označující elegantní řeč a krásu. Slovníky střední angličtiny uvádějí quaintrelle jako krásně (nebo přehnaně) oděnou ženu, avšak nezahrnují příznivé osobnostní prvky grácie a půvabu. Představa, že quaintrelle sdílí se dandyy hlavní filozofické složky vytříbenosti, je moderním vývojem, jenž quaintrelles vrací k jejich historickým kořenům.
Ženští dandyové se s mužskými překrývali po krátké období na počátku 19. století, kdy slovo dandy mělo hanlivý význam „fintil" nebo „přemrštěný chlapík"; ženskými ekvivalenty byly dandyess či dandizette (dandizetka).
Charles Dickens v All the Year Around (1869) poznamenává: „Dandyové a dandizetky z let 1819–20 museli být podivná rasa. ,Dandizetka' byl termín užívaný pro ženské oddané ctitelky oblékání a jejich absurdity se plně vyrovnaly těm dandyovským."
V roce 1819 vydala Olivia Morelandová, náčelnice ženských dandyů, třísvazkové dílo Charms of Dandyism („Půvaby dandysmu"); nejspíše šlo o jeden z mnoha pseudonymů, jež užíval Thomas Ashe. Olivia Morelandová mohla existovat, neboť Ashe napsal několik románů o žijících osobách. V celém románu je dandysmus spojován s „životem ve stylu". Později, jak se slovo dandy vyvinulo k označení vytříbenosti, začalo být užíváno výhradně pro muže. Kniha Popular Culture and Performance in the Victorian City (2003) zaznamenává tento vývoj v pozdějším 19. století: „… nebo dandizetka, ačkoli tento termín byl stále více vyhrazen pro muže.
Obrázky
Beau Brummell, britský dandy v dvouřadovém sportovním kabátě a nesourodých kalhotách, 1805. (Richard Dighton).
Alfred d'Orsay, francouzský dandy a přítel lorda Byrona. (James Baillie Fraser)
V Svatyni dandyů: muž pročítá nadměrné vydání románu Pelham: Or, The Adventures of a Gentleman (1828) od Edwarda Bulwer-Lyttona.
Ilustrace E. J. Sullivana z vydání románu Sartor Resartus (1831) od Thomase Carlyla z roku 1898.