Přijímání role šaška anebo třídního klauna, stejně jako dalšíproblémy týraných a zanedbávaných dětí, se dotýkají nás všech. Role šaška patří mezi nejsilnější obranné mechanismy u dětí, které žijí v neustálém strachu. Její přenesení do dospělosti tzv. syndrom smutného klauna, s sebou nese vážné problémy pro trpícího šaška i jeho okolí.
Přijetí této role je běžný způsob obrany u dětí, které vyrůstají v rodinách, kde se vyskytuje domácí násilí, alkoholismus nebo zanedbávání. Traumatizovaných dětí a dospělých ohužel není málo.
Umělec Radek Banga vyprávěl na Radiu Wave o svých traumatech z dětství:
„Jako děti jsme nikdy nevěděli, co se bude dít. Jestli otec jen přijde domů, pozvrací se a usne, nebo jestli bude agresivní a zbije nás i mámu. Jednou nás v zimě v noci vyhodil v pyžamech na ulici. Jako doživotní následek mám obrovský problémy se spánkem. Moje psychiatrička říká, že se podvědomě bojím usnout, protože čekám další útok.“
Týrané a zanedbávané děti vstupují do role šaška ze tří důvodů
Uvolňují napětí
V rodině, kde hrozí nečekané výbuchy vzteku nebo násilí, žije dítě v neustálém strachu. Brzy zjistí, že když na sebe strhne pozornost povedeným vtipem nebo ze sebe udělá hlupáka, dokáže aspoň na chvíli změnit náladu v místnosti a odvrátit hádku, řev nebo násilí. Smích mu dodá pocit, že má situaci trochu pod kontrolou.
Nahrazují si lásku
Týrané děti trpí sžíravým pocitem bezcennosti. Když nedokážou získat od rodičů opravdovou lásku a péči, snaží se získat alespoň pozornost a chvilkový pocit, že jsou oblíbené a že mají hodnotu.
Maskují bolest
Neustálé vtipkování funguje jako dokonalá izolace. Dítě svůj strach a smutek schová za široký úsměv. Často oklame i samo sebe a odpojí se od svých skutečných, bolestných pocitů.
Přenesení role šaška do dospělosti je obrovským hendikepem
Záchranný mechanismus z dětství se v dospělosti stává obrovskou hrozbou. Lidé uvízlí v roli šaška, mívají problémy s navazováním hlubokých vztahů, protože se velmi bojí ukázat svou zranitelnost.
Kdykoli dojde na vážný problém, místo aby ho řešili, vtipkují a situaci zlehčují. Často nedokáží zdravě prožít vztek ani smutek, což vede k takzvanému syndromu smutného klauna.
Navenek takoví lidé působí jako veselí baviči, rozdávají úsměvy a vtipkují, uvnitř ale skrývají hluboký smutek, úzkosti a deprese. Velmi často propadají nějaké závislosti a nezřídka končí život sebevraždou.
Na základní škole jsem měla dva spolužáky, kteří přijali roli šaška, neustále na sebe upozorňovali vyrušováním a dělali blbosti. Oba ještě před třicítkou spáchali sebevraždu. Proč a co se dělo u nich doma, když byli děti, bohužel nevím.
Role, kterou si týrané a zanedbávané děti osvojí v dětství, aby nějak zvládli těžký úděl, si často přenáší do dospělosti. Jde o silnou obranu, která velmi omezuje život, až se stává k nežití.
Lidé, kteří uvízli v roli šaška, skrývají svou zranitelnost a bolest, neumí prožívat skutečnou blízkost, budovat zdravé a plnohodnotné vztahy, druhým lidem nedůvěřují a neumí si říct o pomoc, když to potřebují.
Odpojení od vlastních pocitů
Dospělí, kteří uvízli v roli šaška, často neumí vyjádřit normální vztek, truchlit nebo si říct o pomoc, protože je to v dětství nikdo nenaučil. Když celý život schovávají trápení za úsměv, může se stát, že se od svého těla a skutečných pocitů úplně odpojí.
Potlačené emoce a nevyřešené trauma nikam nezmizí. Často se promění v chronickou úzkost, poruchy spánku, deprese, bolesti a jiné psychosomatické nemoci. Dospělí šašci uvnitř cítí naprostou prázdnotu a vyčerpání. Aby před bolestí a vnitřní samotou unikli, často spadají do závislosti.
V pracovním i osobním životě může neustálé vtipkování a neschopnost normálně prožívat emoce a brát věci vážně vést k tomu, že je okolí nebere vážně. Lidé mají rádi, když je baví, ale nesvěří mu důležité a zodpovědné úkoly.
Krokem k uzdravení v dospělosti je pak uvědomění si, že tuto dětskou masku už k přežití nepotřebují a že mají právo být milováni i ve chvílích, kdy zrovna nikoho nebaví.
Syndrom smutného klauna u známých umělců a komiků
Syndromem smutného klauna, depresemi, úzkostmi či hlubokým smutkem, trpěla a trpí řada známých umělců a komiků. Mezi nejznámější příklady patří:
Robin Williams
Robin Williams je pravděpodobně nejvýraznějším příkladem tohoto jevu. Ačkoliv na veřejnosti i ve filmech překypoval obrovskou energií a rozdával radost, celý život bojoval s těžkými depresemi a závislostmi. Svůj život skončil sebevraždou.
Jim Carrey
Populární herec Jim Carrey o svých psychických problémech a celoživotní bitvě s depresí mluví veřejně a velmi otevřeně.
Charlie Chaplin
Herec Charlie Chaplin je legendou němé komedie, která na plátně dokázala rozesmát miliony lidí po celém světě. V osobním životě se rovněž potýkal s těžkými depresemi.
Rowan Atkinson
Inteligentní herec a představitel ztřeštěného a za všech okolností dobře naladěného Mr. Beana také čelil v osobním životě depresivním stavům.
Stephen Fry a Sarah Silverman
Známí současní komici, kteří velmi otevřeně hovoří o svých dlouhodobých zkušenostech a bojích s depresemi a úzkostmi.
Frank Slivers Oakley
Zajímavým historickým příkladem z přelomu 19. a 20. století je proslulý cirkusový klaun Frank Slivers Oakley. Jeho čísla byla natolik vtipná, že při nich záchvatem smíchu omdlévali diváci. Oakley se však v civilním životě utápěl v psychických problémech a trpěl vnitřní samotou.