Sklárnu Jílek založili bratři Antonín a Václav Jílek v Kamenickém Šenově v roce 1905, tehdy v ryze německém prostředí. Václav Jílek starší byl správcem ve sklárně Jana Rückla v Preitensteině u Nečtin poblíž Plzně, kde se naučil řemeslu. Zkušenosti správce a získané odborné vědomosti se při zakládání vlastní sklárny hodily.
Současný stav
V současnosti vlastní sklárnu firma Royal Glass, za kterou stojí také bratři, ale jmenují se Polákovi. Skláři pracují na jedné šestiramenné peci. K dispozici jim je 30 receptur na výrobu různých typů skla.
U pece se střídají se tu čtyři různé sklářské dílny. Druhá pec, která tu v minulosti byla, byla zbourána.
Royal Glass z Prahy Jílkovu sklárnu odkoupila v roce 2013, majitelem je rodina Poláků. Royal Glass sklárnu pronajímá firmě CKV, s.r.o., která vyrábí sodnodraselné a olovnaté sklo včetně přejímaného.
Firma CKV nabízí broušení, malování či rytí nebo pískování skla a služby pro sklářskou výrobu. Dodává materiály pro sklářskou výrobu.
Dnes se ve sklárně vyrábí vázy, mísy a nápojové soupravy, často bohatě zdobené tradičními optickými dekory, komponenty pro lustry a lampy.
Borské sklo a Crystalex
Ještě za komunismu v 60., 70. a 80. letech 20. století došlo k rozvoji a stabilizaci sklárny, která se v rámci národního podniku Borské sklo a později Crystalexu stala moderním a výkonným sklářským provozem.
Složitý proces privatizace 90. let 20. století a neschopnost zajistit sklu dostatečný odbyt v prvních desetiletích 21. století neumožnily podniku větší rozvoj.
Sklárnu se ale podařilo udržet aspoň v omezeném provozu a výrobu stabilizovat.
Privatizace v 90. letech 20. století
Rodiny původních majitelů odkoupily bývalou Jílkovou sklárnu v Kamenickém Šenově od Fondu národního majetku.
Noví majitelé sklárnu rekonstruovali, opravili zanedbané budovy, instalovali spalinový kotel na ohřev vody, v roce 1994 sklárna přešla na vytápění zemním plynem. Tavilo se na dvou tavicích pecích, přičemž část kapacity pecí sklárna pronajímala.
Sklárna Jílek měla v 90. letech 220 zaměstnanců, vyráběla především polotovary a lištované sklo určené k malování, opticky dekorované sklo, přejímané a broušené sklo
V roce 1995 slavila sklárna 90. výročí od založení sklárny. V roce 1998 se rodiny původních majitelů pod různými tlaky rozhodly firmu prodat. Firmu odkoupila firma Briliant Crystal Lightning, vedoucím provozu se stal Vladimír Poupa.
Sklárna prezentovala své výrobky na Mezinárodní výstavě skla v Tokiu, kde získala tříletý kontrakt se společnosti MEIWA. V důsledku útlumu poptávky po ručně vyráběných výrobcích sklárně nedařilo, měla dluhy a v roce 2003 se dostala do konkurzu.
Jak to bylo na začátku
Rückl Jílka posílal jako svého spolehlivého zástupce především do Kamenického Šenova, kde sídlila většina firem, kterým sklárna dodávala polotovary. Sklo se do Kamenického Šenova dopravovalo nákladně a zdlouhavě formanskými vozy.
Rückl se rozhodl vybudovat moderní sklářskou huť s pecí na plyn, který se vyráběl ze severočeského hnědého uhlí a postupně přestěhoval huť i celou českou sklářskou vesnici z Preitensteinu do Kamenického Šenova.
Tak se společně s Rücklem a Jílkem dostaly do Kamenického Šenova první rodiny českých sklářů. V roce 1897 nastoupil jako expedient polotovarů i nejstarší Jílkův syn Antonín (1881-1931), který se později stal vedoucím druhé sklářské pece, v roce 1900 i druhý syn Václav.
Bratři Jílkové odešli ze sklárny Jan Rückl v roce 1905 a následoval je i F. Vetter. Vedli je k tomu finanční problémy, ve kterých se tehdy Rücklova sklárna nacházela.
Sklárna Jílek & Vetter
Následovalo založení vlastní sklářské huti, protože skleněných polotovarů pro výrobny v Kamenickém Šenově a okolí byl stále značný nedostatek.
Už v roce 1905 začala s výstavba sklářské hutě a dělnického obytného domu. Tavicí pec byla 12pánová systému Siemens-Siebert. Do nové hutě přešlo z celkového počtu 54 dělnických profesí celkem 23 sklářských dělníků z Rücklovy sklárny.
Převládala výroba křišťálového skla, skla pro přejímání, opalínu a tmavomodrého skla. Mezi úspěšné produkty patřily tyčové vázy a soudky k likérovým soupravám pro firmu J. Fischer, které byly obalovány v jemně mletém křišťálovém i barevném prachu a byly vhodné pro výrobu i z méně kvalitní skloviny.
Huť dodávávala sklo významným firmám v Novém Boru, jako je K. Goldberg a J. Mühlhaus, J. Schiller a firmě Haide z České Kamenice, černé sklo pro firmu G. Ahne v Kamenickém Šenově.
Podpora školství a kultury v Kamenickém Šenově
Zakladatelé sklárny podporovali školství a kulturní život v předválečném Kamenickém Šenově.
V roce 1914 propukla 1. světová válka a většina zaměstnanců musela hned v prvních dnech narukovat. Válečné období způsobilo mnoho těžkostí i v provozu sklárny. Chyběli skláři, chybělo uhlí a sklářské suroviny včetně sklářského písku z Horní Lužice
Po válce se vrátila většina dělníků a výroba přes nedostatek sklářských surovin a uhlí postupně rozeběhla. Dne 28. 11. 1918 ohlásila firma Jílek & Vetter vstup do Ústředního svazu čsl. průmyslníků sekce dutého a litého skla v Praze.
Počátkem roku 1919 byla zavedena zákonná osmihodinová pracovní doba a na základě požadavku dělnických organizací bylo odstraněno modlení před začátkem práce sklářů.
V roce 1919 přijal Antonín Jílek svého bratra Václava. Od té doby nese firma název Bratři Jílkové.
Začátkem roku 1920 nastala ohromná konjunktura, která ale trvala pouze do května, pak byla vystřídaná hlubokou odbytovou krizí, která přetrvala i do roku 1921, kdy bylo nutné odstavit sklářskou tavicí pec. Na jaře roku 1922 pak ve všech sklárnách kvůli mzdám stávkovali skláři.
V roce 1922 zahájili majitelé výstavbu nové, prostorné a vzdušné hutní haly a dvou moderních obytných domů pro zaměstnance. Umožnil jim to mimořádně výhodný státní zákon o stavebním ruchu z roku 1921 umožňující odpisy ve výši 70 % z nákladů a snížení základu ke zdanění)
Nová sklářská pec zahájila provoz v září 1924. Pomocné pece už nebyly na uhlí ale na plyn. Dělníci tak nemuseli dýchat kouř z uhlí a dostali nové obytné domy. Tato hutní hala slouží dodnes a funkčně i architektonicky mezi přední průmyslové stavby v regionu.
Dopady světové hospodářské krize
V listopadu 1929 se začínají projevovat důsledky světové hospodářské krize. Přichází období omezování výroby a tvrdý cenový konkurenční boj a snižování mezd sklářů. Zboží se prodává za nižší ceny a skláři stávkují. V roce 1931 trvá stávka plných sedm týdnů. V roce 1931 se ve Sklárně Jílek pracovalo jen 163 dnů.
Huťmistr Čeněk Vítámvás a funkcionalismus
V roce 1931 umírá po delší nemoci Antonín Jílek, dosavadní huťmistr Václav Jech přebírá technické vedení sklárny, novým huťmistrem se stává Čeněk Vítámvás z harrachovské sklárny.
V této době se vlivem funkcionalismu mění dobový vkus. K tomu se Václav Jílek vyjádřil takto:
"Ohromný nedostatek objednávek, nová objevivší se móda hran a plochy broušených skel jsou pro sklárny vskutku nešťastnou módou. Dále pak móda barevných skel (máme již na 30 barev), háklivost kupců, úžasné podbízení cen, neustálé tlačení cen ze strany rafinérů, úmorná kartelová jednání...."
Nové typy skla
V letech 1928 až 1932 firma experimentovala s novými barvivy a selenem. Výsledkem byl růžový Rosalín a transparentní Granát barvený kombinací sirníku kademnatého a selenu.
Další novinkou byly výrobky ze zelené opakní skloviny Jade, červeno-hnědého opakního Hematinonu a pak sklovina z nově objevených a do sklářské praxe zaváděných vzácných zemin.
Tak se v paletě Jílkovy sklárny objevil žlutý Citrin, fialový Alexandrit, světle modrá Jenská modř. Vyvinuli nový barevný odstín Nocturn, který je při denním světle bleděfialový a jiný krásnější je při elektrickém osvětlení."
Na jubilejní výstavě československého skla a bižuterie v Železném Brodě v roce 1930 získala firma diplom za vynikající účast. V roce 1935 v areálu sklárny firma staví malírnu skla a exportní sklad.
Spolupráce se třiceti domácími dílnami
Sklárna Jílek spolupracovala s třiceti domácími dílnami z Prysku, Mlýnů, Kamenického Šenova, Práchně a Mistrovic. Dílny nabízely hranařské, kuličské, zavrtávačské, rytecké a malířské práce. Další dílny se věnovaly lazurování a stříbření skla, montáži kovodílů nebo slévání cínu.
Designér Miloš Jech
Návrhem nových výrobků se zabýval především Miloš Jech. V roce 1936 byl vydán první tištěný katalog výrobků určený především pro Pražský vzorkový veletrh, kterého se firma Bratři Jílkové poprvé zúčastnila a získala tak řadu přímých zákazníků a zahraničních importérů.
Rodina jílkova žila bohatým společenským životem. Stýkala se s význačnými osobnostmi podporovali české školství a české spolky i Sklářskou odbornou školu v Kamenickém Šenově.
Období Druhé světové války
- září 1938 byl zastaven i provoz sklárny. Většina sklářů odešla do vnitrozemí. Pod hrozbou konfiskace sklárny se Miloš a Arnošt Jech vrátili a v říjnu 1938 pod přímým dozorem nacistů organizovali návrat většiny českých zaměstnanců a uvedli sklárnu znovu do provozu.
Zpočátku se vyráběl běžný, jednoduchý domácí sortiment, s jak válka postupovala sortiment válečný. Aby se udržel provoz hutě co nejdéle, přecházejí čeští skláři z dříve zastavené hutě Štěpána Hrdiny na Práchni do Jílkovy sklárny.
Provoz sklárny byl zcela zastaven 15. prosince 1943. Přes válečné těžkosti se v roce 1944 majitelům podařilo postavit novou sklářskou tavicí pec a připravit závod k poválečnému provozu.
Poválečné období ve Sklárně Jílek
Jako české firmě se Jílkově sklárně vyhnula poválečná konfiskace. Firmu po roce 1945 řídili Arnošt a Miloš Jech, Václav Jílek působil do roku 1951 jako poradce. Firma musela řešit personální otázky spojené s odsunem německých zaměstnanců a zajistit si nezbytné německé odborníky.
První exportní zakázka váz dekorovaných perličkovou optikou šla do Švýcarska v březnu 1946. Závod dodával surové sklo pro vytvořené Společné národní správy rafinérií skla v Kamenickém Šenově a Novém Boru. Vyráběly se přejímané polotovary a výrobky určené k broušení a malovaní.
V roce 1948 došlo pro nedostatek zakázek i sklářů k zastavení sousední Rücklovy sklárny.
Připojení na vedení dálkového plynu
Sklárna byla připojena na vedení dálkového plynu už v roce 1946, ale dvanáctipánvová tavicí pec systému SIEMENS-SIEBERT byla na dálkový plyn napojena až v roce 1955.
Národní podnik Borské sklo - Crystalex
K 1. 1. 1953 došlo ke sloučení národních podniků Borské sklárny a Borocrystal do nového národního podniku Borské sklo.
Sklárna Bratři Jílkové byla do nového národního podniku Borské sklo začleněna jako závod 7, později závod 6. V roce 1953 zaměstnávala 138 pracovníků. Ředitelem závodu se stal Josef Rückl, později František Vogl.
Nová tavící pec
V té době se vedení zabývalo vážným problémem SIEMENS-SIEBERTOVÝCH sklářských tavicích pecí upravených na agresivní svítiplyn s krátkým, ostrým a výhřevnějším plamenem, který způsoboval rychlou korozi zejména hořáků a snižoval životnost pecí.
Z těchto důvodů Arnošt Jindra zkonstruoval v roce 1950 hornoplamennou pánvovou pec na svítiplyn. Postavena byla v hutní hale bývalé Rücklovy sklárny.
Při reorganizaci v roce 1962 byly do závodu 4 Kamenický Šenov n. p. Borské sklo přičleněny sklářská huť Hrdina-Prácheň a malírna Uhle.
Výroba skla
Na dvouch pecích pracovalo celkem 10 až11 sklářských dílen. Výrobní sortiment 60. let 20. století sestával převážně ze souprav na likér, víno, nebo pivo, polotovarů k dalšímu zpracování, tradičních tyčových váz a dekorovaných mís.
Původní výroba ramen, lišt a misek pro osvětlovací sklo byla přesunuta do n. p. Lustry Kamenický Šenov. Podnik vedle základního sodno-draselnovápenatého křišťálu používal 14 světlých i tmavých transparentních barevných sklovin.
Pro výrobu přejímaného skla se npoužívaly přetahové šišky z Dolního Polubného. Určitou přechodnou specialitou byla červenohnědá sklovina Lazurit.